Přeskočit na obsah

Eva Vrchlická

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eva Vrchlická
herečka Eva Vrchlická
herečka Eva Vrchlická
Rodné jménoEva Fridová
Narození6. března 1888
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí18. července 1969 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Choť
DětiEva Vrchlická mladší
RodičeJaroslav Vrchlický a Ludmila Vrchlická
Příbuzní
Umělecké ceny
Zasloužilý umělec
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eva Vrchlická, vlastním jménem Eva Fridová, křtěná Eva Marie Johanna (6. března 1888 Praha[1] – 18. července 1969 Praha[2]) byla česká herečka, překladatelka, publicistka, dramatička, básnířka a spisovatelka, dcera básníka a spisovatele Jaroslava Vrchlického, dlouholetá členka činohry Národního divadla v Praze.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství a počátky herecké kariéry

[editovat | editovat zdroj]

Vlastním jménem Eva Fridová, narodila se v rodině básníka Jaroslava Vrchlického (vlastním jménem Emil Frida) a jeho manželky Ludmily, rozené Podlipské. Byla prostřední ze tří dětí.[3][4] Traduje se, že jejím biologickým otcem byl pražský herec Jakub Seifert a matkou Ludmila Podlipská, manželka Jaroslava Vrchlického.[5] Rodina ji uvedla do uměleckého prostředí, kde na ni kromě Jaroslava Vrchlického měla vliv babička Sofie Podlipská a prateta Karolina Světlá. V roce 1907 ukončila vyšší dívčí školu a před zájmem o výtvarné umění již dala trvale přednost herecké dráze.[6] V roce 1907 získala herecké školení u Eduarda Vojana, Marie Hübnerové a Ludmily Danzerové. V roce 1908 nastoupila do divadla Uranie, v roce 1910 odešla do Národního divadla v Brně a v roce 1911 nastoupila u Jeřábkovy divadelní společnosti, ze které přešla rovnou do Národního divadla v Praze.

První manželství

[editovat | editovat zdroj]
Eva Vrchlická a Rudolf Deyl, ve hře Princezna Pampeliška, Národní divadlo 1910

Prvním manželem Evy Vrchlické se stal překladatel Jaromír Nevole (1886[p 1]–1926, publikoval pod jménem Jarka Nevole). Manželé žili na Starém Městě, v ulici Elišky Krásnohorské. Dne 9. června 1911 se jim narodila dcera Eva[p 2]. Manželství trvalo od roku 1910 do 1918, kdy bylo rozvedeno.[7][8]

V této době, tj. mezi sezónami 1910/1911 až 1917/1918, byla Eva Vrchlická na Národním divadle obsazena do více než padesáti rolí, většinou hlavních (například Julie v Romeovi a Julii, Princezna Pampeliška ve stejnojmenné hře nebo Roxana v Cyranovi de Bergerac).[9]

Druhé manželství

[editovat | editovat zdroj]

Druhým manželem Evy Vrchlické se stal hoteliér Edmund Zavřel (1891–1940). Manželství bylo uzavřeno roku 1920, rozloučeno přibližně v roce 1930.[10]

I když se blížila střednímu věku, stále byla v Národním divadle obsazována do předních, často mladistvých rolí (např. Mimi v Loupežníkovi v sezóně 1925/1926).[9] Dvacátá léta, kdy spolupracovala s režisérem Karlem Hugo Hilarem jsou považována za vrchol její divadelní dráhy.[6] V době manželství s Edmundem Zavřelem také vydala svoje první knihy.

Třetí manželství

[editovat | editovat zdroj]

Třetím manželem Evy Vrchlické byl o šestnáct let mladší shakespearovský překladatel Erik Adolf Saudek (1904–1963). Sňatek byl uzavřen v roce 1934 a přetrval obtížné období Protektorátu (Erik Saudek byl židovského původu). Manželův původ byl též příčinou nucené přestávky angažmá Evy Vrchlické v Národním divadle (1942–1945).[11] Během okupace též nevydala žádnou knihu. Po osvobození vystupovala znovu v Národním divadle a spolupracovala s Erikem Saudkem na překladu (z ruštiny) korejské divadelní hry Na jih od 38. rovnoběžky. K rozvodu došlo až v roce 1952.

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození se Eva Vrchlická levicově angažovala.[p 3] V roce 1946 podepsala prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění.[12] Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků.[13] Později podepsala prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[14] S Ivanem Olbrachtem zdramatizovala jeho román Anna proletářka, který byl uváděn na Národním divadle v letech 1951–1953.[15] V roce 1953 obdržela titul zasloužilá umělkyně, získala i Státní cena Klementa Gottwalda.

Po osvobození vzniklo ale také její nejvýznamnější dílo – převyprávění příběhů Wiliama Shakespeara Z oříšku královny Mab.

Poslední představení Evy Vrchlické, zaznamenané archivem Národního divadla, byla role Stařenky v Maryše, 23. ledna 1959.[9] Počátkem šedesátých let ještě veřejně vystupovala – přednášela verše.[16]

Mylná životopisná informace v odborné literatuře

[editovat | editovat zdroj]

Veřejné zdroje vesměs přisuzují Evě Vrchlické jako druhého manžela dramatika Františka Zavřela (1884–1947). Jde ale o široce sdílený omyl. Jak prokázal Eduard Burget, jedná se o záměnu příjmení. Druhým manželem Evy Vrchlické byl hoteliér Edmund Zavřel (1891–1940).[17] Též vzpomínková kniha Františka Zavřela Za živa pohřben vylučuje, že by se jednalo o manžela Evy Vrchlické. Ta je zde pouze zmiňována jako „mladší dcera“ Jaroslava Vrchlického. V dané době prožíval lásku k Miladě Pakůrové.[18] Eva Vrchlická pouze hrála v dramatech Františka Zavřela Dravec, Kristus, Nesmrtelná milenka a Panna.[19]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Byla literárně činná jako publicistka, autorka memoárové literatury, beletrie, próz pro děti a mládež i poezie inspirované divadlem, překládala z němčiny a ruštiny.[20] Jejím nejznámějším literárním dílem je kniha převyprávěných příběhů z děl Williama Shakespeare Z oříšku královny Mab.

Literární dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Prázdniny (vydal B.M. Klika, Praha, 1925)
  • Všecky cesty vedou do Říma (vydal Otakar Štorch-Marien, Praha, 1927) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
  • Křídový kruh (překlad Eva Vrchlická, vydalo Rebcovo nakladatelství, Praha, 1929)
  • Dětství s Vrchlickým (vydal Melantrich, Praha, 1939 a 1947, Vyšehrad 1953)
  • Cestou necestou (Kniha vzpomínek, vydal Čs. Kompas, Praha, 1946)
  • Z oříšku královny Mab (šest povídek ze Shakespeara, ilustroval Karel Svolinský, vydal Melantrich, Praha, 1946)
  • U divadla (povídky, vydal Melantrich, Praha, 1947)
  • Nová Anděla (S obálkou a ilustracemi Heleny Zmatlíkové, vydala Práce, Praha, 1948)
  • Vincka (vydal Československý spisovatel, Praha 1950)[p 4]
  • Na jih od 38. rovnoběžky (hra ve třech dějstvích, autor Tchaj Djan-čun; z ruské úpravy I. Stoka přeložili E. Vrchlická a E.A. Saudek, vydala Osvěta, Praha, 1951)
  • Anna proletářka (Podle románu Ivana Olbrachta, hra o roce 20. v 10 obrazech, autoři: Ivan Olbracht a Eva Vrchlická, vydalo ČDLJ, a Osvěta 1952)
  • Básně (Výbor z básní Jaroslava Vrchlického uspořádala a předmluvu napsala Eva Vrchlická; portrét Jaroslava Vrchlického vytvořil Max Švabinský, vydalo SNDK, Praha 1953)

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Scenáristka:

Filmové role:

  • Yorickova lebka, (1919, role: paní Relská, režie Miloš Nový)
  • Stavitel chrámu (1919, kameníkova dcera Alena, režie Karel Degl, Antonín Novotný)
  • Žena pod křížem (1937, paní Maternová, režie Vladimír Slavínský)
  • Rukavička (1941, Berková, matka Mařenky, režie Jan Alfréd Holman)
  • Divá Bára (1949, kořenářka, režie Vladimír Čech)

Divadelní role

[editovat | editovat zdroj]

Na Národním divadle vytvořila v letech 1908–1957 role v téměř 300 inscenacích. Nucenou přestávku ve vystupování na první scéně měla za nacistické okupace, v letech 1942–1945.[21]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]

Z databáze Národního divadla není jasné, zda se Eva Vrchlická setkala na scéně se svým pravým otcem Jakubem Seifertem. Společně alternovali v rolích Hospodina (Seifert) a Markéty (Vrchlická) v inscenaci Goethova Fausta (uvedeno 1910–1911), když divadelní kariéra otce končila a dcery začínala.[22] Společně ale pracovali jako filmoví herci v roce 1919, při natáčení filmu Stavitel chrámu.[23]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Dle databáze NK narozen 1890, dle Soupisu pražských příslušníků narozen 1886
  2. ↑ Používala, stejně jako matka, umělecké jméno Eva Vrchlická. Stala se členkou baletu Národního divadla.
  3. ↑ Viz např. její vystoupení na Kongresu za vzájemné dorozumění a mír v NDR, Rudé právo, 1.12.1952, s.3 [1]
  4. ↑ Polsky vyšlo pod titulem Wicka, 1951.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele Nejsvětější Trojice v Podskalí v Praze
  2. ↑ Rudé právo, 26.7.1969, s.2, Rozloučení s E. Vrchlickou
  3. ↑ Policejní přihlášky, Praha, rodina Emila Fridy
  4. ↑ Soupis pražských příslušníků, rodina Emila Fridy
  5. ↑ MATĚJKOVÁ, Miloslava. Paměti Boženy Frídové: rodinné vztahy a komunikace v pramenech osobní povahy. Pardubice, 2011. Diplomová práce. Univerzita Pardubice, fakulta filozofická. Vedoucí práce Milena Lenderová. Dostupné online.
  6. ↑ a b MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti,díla, instituce, U-Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1572-3. Kapitola Eva Vrchlická, s. 1510–1512. 
  7. ↑ Databáze NK ČR, autoritní záznam: Nevole, Jarka
  8. ↑ Soupis pražských příslušníků, vyhledávání: Nevole, Jaromír 1886
  9. ↑ a b c Archiv ND: Eva Vrchlická. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-16. 
  10. ↑ Národní archiv Praha, policejní přihlášky Praha-Smíchov, ulice Na Doubkové 8.
  11. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 571–2
  12. ↑ Rudé právo. 15. 5. 1946, ročník 26, č. 113, str. 1
  13. ↑ KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu 1945–1956. Praha: Torst, 1998. 663 s. (Malá řada kritického myšlení). ISBN 978-80-7215-055-7. S. 175. 
  14. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistické strany Československa, 1948 [cit. 2024-10-02]. 8 17, s. 151. Dostupné online. 
  15. ↑ Archiv Národního divadla: Anna proletářka. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-16. 
  16. ↑ Např. Rudé právo, 28.2.1961, s.3, Výstava slovenské literatury
  17. ↑ BURGET, Eduard. Spisovatel a dramatik František Zavřel (1884–1947) v ideových a kulturních souvislostech první poloviny 20. století. Praha, 2013. Disertační. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Jiří Pokorný. s. 10. Dostupné online.
  18. ↑ ZAVŘEL, František. Za živa pohřben (vlastní životopis). třetí. vyd. Praha: L. Mazáč, 1944. S. 23. 
  19. ↑ Archiv Národního divadla: hry Františka Zavřela uvedené ND. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-16. 
  20. ↑ Eva Vrchlická [online]. Obec překladatelů [cit. 2014-06-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-24. 
  21. ↑ Národní divadlo, archiv: Eva Vrchlická. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-16. 
  22. ↑ Archiv Národního divadla: Faust (1910-1911). archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-16. 
  23. ↑ Filmová databáze FDb.cz: Stavitel chrámu

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1898 –1930, Orbis, Praha, 1959, str. 230, foto 138
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966, str. 110, 279, foto 272
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 230, 243, 249, 275–6, 321, 323–5, 331–2
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 31, 310–1
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 144, 159, 235
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 36, 71, 93–4, 368, 371
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 283, 290, 416, 465, 499, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 105, 149, 191, 232, 322, 365, 391.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 761–762.
  • Otokar Fischer: Eva Vrchlická, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd. Dr. Ot. Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 78–80
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 75–6, obraz. část str. 146–9
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 21, 74, 116, 128–9, 359, 463, 609, 645–6
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 571–3
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 44, ISBN 80-86182-51-7
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 169–172.
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 40, 181
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 89
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 500. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eva_Vrchlická&oldid=24419307“